si cigaretu, chopila se pojednou jeho ruky a políbila ji. Tichý jásot rozlehl se její hrudí. Byla by s chutí vyzpívala všecku svoji radost, ale cítila se ještě poněkud slabou, byla jako pozdravující se, jež v mystické důvěře vzhlíží svému ochránci, jemuž jedině děkuje za svůj život. Ach, on jí odpustil, neboť věděl, že miluje jedině jeho. Ach, máť on silné a dobré srdce.
Nyní nadešla Enrichettě doba, kdy putovati měla do kostela sv. Augustina, ke krásné, skvoucí se Madonně, trůnící uprostřed sterých srdcí matkami věnovaných a splňující prosby žen za šťastný porod. Již při vkročení pod široké, nízké klenutí ovanul ji dech zbožnosti. Schýlena nad klekátkem ztrávila tu drahnou dobu a myšlenky na její dítě splývaly s oněmi na Narcisa. Milovala plod lásky své již nyní veškerou budoucí láskou mateřskou. A když posléze se zvedla, by na obraze políbila nataženou nohu Madonny, tu zapotácela se vroucností. Nebyla by uvěřila nikdy, že je tak nábožnou. A také nikdy netušila, že by byla schopna takové lásky.
Po svém návratu domů zavěsila se na hrdlo Narcisovo a dlouho, dlouho šeptala mu v uši slova díků a o svém štěstí. Narciso hladil hubené její tváře a soucitně a s neklidem pozoroval její ubohé, znetvořené tělo. Leč Bucci, kterýž jako medik musil rozuměti těmto věcem,
