šramot ji polekal. Tu pojednou domovnice zvolala na schodech:
„Psaní pro advokáta Narcisa!“
Narcis vyšel udiven ven, neboť od koho mělo psaní dojíti? Z Cortony psávali mu dvakráte měsíčně, v určité dny. Vstoupil opět do pokoje a pozoroval rukopis na adrese, načež řekl:
„Vypadá to jako tvé písmo?“
A když shlédl Enrichettu, jak namáhavě a úzkostlivě se usmívá, zeptal se znova:
„Ale o čem bys mi psala?“
„Musila jsem asi mít důvod, proč jsem tak učinila,“ vyhrkla přemáhajíc se.
Slzy vedraly se jí do očí. Viděla Narcisa, jak rozpačitě a nejistě obrací dopis v rukou, a ponechala ho samotného. Uzavřela se v ložnici a vyčkávala. Po čtvrthodince Narciso zaklepal na dveře, a Enrichetta leknutím se zachvěla. Veškera odvaha ji opustila, a přála si jedině oddáliti svůj osud. Zvolala slabým hlasem:
„Lehla jsem si na okamžik, abych si odpočinula. Přeješ si něčeho?“
„Nic zvláštního. Na shledanou.“
Narciso pronesl tato slova obvyklým tónem, a Enrichetta přemýšlela dlouho o tom, co asi zamýšlí. Leč navečer neshledala ho jiného než jindy, byl vlídný jako vždy. Odpustil jí vskutku? A zatím, co vyprávěl cosi veselého, patřila naň důvěrně rozšířenýma očima, v něž vstoupilo nikdy netušené štěstí. Po večeři, když žmolil