přímý a jistý jako ptačí let, upřela na druhý konec náměstí.
„Tam pod věží ona žena líbá dítě, jež nese v náručí. Neví ničeho více, vzdaluje se s děckem a stále je líbá.“
„Nikdo toho nevidí. Houfec lidí obklopuje však tam onu druhou, hned vedle studně, jež své maličké bije. Slyšíte ten jásot?“
Lina svěsila hlavu.
„Působím vám bolest,“ bručel Roland.
„Nikoli. Truchlím jedině pro vás.“
„Proč? Viděti, co jest: to činí dostatečně hrdým.“
„Přála bych si, byste viděl ono druhé: to, co mohlo by být a co skutečně také je.“
„Tedy sny. Ó, jak rád se v ně utíkám! Nyní budeme stoupati Dlouhou třídou, po kostrbaté dlažbě promísené mramorovými dlaždicemi; a po obou stranách se snícími, drolivými paláci. Sloupoví portálů přečnívá polokulaté fasády; růžová houští spadají na dveře; v oknech se špičatými stříškami číhá temno, za uzlovitým železným mřížovím; lampička pod obrazem Madonny bliká. Zde jsme. Jako v mnohé noční hodině — neboť já nespím — stávám zde se založenýma rukama ve stínu těchto vrat a sním o skvělé směsici lidí s volnými, šlechetnými duchy, lehkými a jasnými jako barvy, v něž jsou oděny, ohebné a silné jako jich čepele. V jich duších není nic nuzného, žádné
