Přeskočit na obsah

Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/143

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

špíny a nic pochybného; všecko míjí rychle a dobře. Jaký život!“

„Nesoudím tak.“

„Vím. Je to operní okouzlení, jímž proráží osud mimů, a jež nic nemění.“

„Nemíním lidi převlékati, nýbrž prostě je milovati, uprostřed všednosti. Nedovedete toho? Učiňte tak! — a jsem přesvědčena, že budete zdráv.“

„Kde pak zůstala slečna Greta?“ otázal se Roland znepokojen. Lina pocítila bolest, nevěděla však, jakou.

„Počkáme na ni,“ řekla tiše. On se rozpomínal.

„Nikoli, nikoli… Nejprve býti zdráv. Potom bych miloval snad lidi? Nemohu však změniti svých myšlenek. Necítím se sám čistým a právě tak nejsem s to přehlížeti špínu jiných. Mám ustavičný, rozumíte, ustavičný blízký pocit hmoty, z níž jsme zrobeny. Neslýchám o činu velikána, aniž bych se nerozpomněl, že tu povstalo ze smíšeniny bílkoviny, tuku a vody — najmě špinavé vody — něco מedobrovolného, co zoveme duchem. Vlas žen jest krásný, není-liž pravda? Aspoň potud, pokud jiskří kolem hlavy, v níž sídlí láska a život. A přece pocítil jsem již ve své ruce, jež ho držela, ošklivost, jako bych byl uchopil jakýs výrůstek, kterýž vypučel z našeho nekalého nitra. Naše výpachy, náš zvířecí pohled, potřeby našich smyslů: všecko to uráží mne až k slzám; a přicházím-li,