Nosiči, celníci, lodníci proplétali se, ruce v kapsách, mezi sebou, zamotávali se neohrabaně do lehkých, poletujících girlánd smějících se dívek. Malé, švižné hospodyně, v klepotavých dřevácích a s prachem všedních dnů ještě ve vlasech, smlouvajíce a bědujíce, činily v kamenném podloubí nákupy na neděli. Plaví, dlouzí vojíni v šedých blůzách rozmlouvali vážně němčinou přes hlavy malých, hřmotných Italů. Výše než všechen lid a vzdálen jeho výparu svatý biskup shlíží — a jeho kamenná rochetka se třepotá — na nákladní bárce, tiše vrzající v přístavu. Tu na jedné z nich zvedl se šum a povyk. Finanční dozorce tahá podloudníka z jeho kajuty. Obličej jeho je vzteky zhyzděný a krvavě červený; chraplavý jeho hlas podobá se štěkotu psa připoutaného na řetězu. Náhle ochably však rysy jeho tváří, a bylo zřejmo, že zhroutil se v nitru.
„Proč radují se všichni? Vždyť je to smutné,“ řekla Lina.
Greta byla již zase zde a posud se smála.
„Není-liž to komické!“ vyhrkla. „Co dneska všecko zříme!“
Mladý muž se ozval:
„Čeho si všímáme a čemu se smějeme v takovém davu, je vždy smutné. To druhé nikomu nenapadne. Události jsou truchlivé.“
Lina hleděla mu do očí a potřásala při tom sotva znatelně hlavou; na to pohled svůj,
