Přeskočit na obsah

Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/140

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

pokolení děkovalo hlásce za své pozdravení! Ještě ono dnešní, aniž by si toho bylo vědomo, prochází jejím širokým stínem v něžné důvěřivosti. Také při pohledu na vás, Lino, uklidňují se vzezření; zlo, vytrysknuvší z věčnosti, vrací se opět v tuto; a po nějakou chvíli cítíme ve vlastních svých očích, ve své hrudi sotva chápatelnou dobrotu, podivuhodný mír… Doufám, že nedomníváte se o mně, že jsem zamilován?“

„Koupila bych vám ovoce, pane Rolande, tam u onoho starce; chcete? Jsou již fíky, a vy tyto milujete, jak jste děl.“

Lina nabídla mu ovoce; tu shlédla Gretu, stojící stranou, pošklebující se a přece s výrazem odstrčené.

„Dejte jí je!“ řekla Lina rychle. Pohlédl na ni; prosila uděšeně:

„Učiňte tak!“

Spěchal ke Gretě. Když shlédla, že blíží se k ní, pozdravila několik důstojníkův a zůstala s nimi stát. Roland vrátil se k Lině a k starci.

Stařec opíral se uprostřed přístavního náměstí o svou káru, vyzdobenou papírovými květinami a praporečky a dodával si vysokým, tenkým hlasem nadšení pro své zboží. „Jaké to krásné hrozny!“ volal skoro plačtivě. Pojednou však počal láteřiti, ježto jakýs hoch za jeho zády uzmul mu jeden z hroznů; četník zakročil.