Rozhrnula plášť, aby schovala papíry.
„A vaše gemma?“ ptám se, ježto tuto jsem neshlédl.
Hrůza a zmatek zmocnily se kněžny.
„Ach, bože!“ zvolala. „Nemohu odcestovati. Bez této věci nemohu, víte, jak pověrečně na ní lpím.“
A když jsem se nabídl, že gemmu najdu, nechť je již kdekoli, stiskla mi ruku.
„Učiníte pro mne ještě toto. Jděte do mého domu, domnívají se, že jsem ve společnosti ministrově, a vydají vám tuto věc bez okolků. Musím pryč, všecko mne tomu nutká. Použijte pošty a dohoníte mne v Neuwerku, kde budu vás očekávati. Jen pospěšte, ještě této noci musíme dále.“
Zahalil jsem se v široký plášť, který zakrýval můj služebnický úbor, a spěchám, jak mi bylo kněžnou nakázáno. Obrátil jsem se však ještě nazpět a tu střetl jsem se s jejím pohledem, sledujícím mne. Pokusila se o úsměv, než ten byl truchlý. Nedbal jsem toho, a šťasten pádím dále, hruď plnu smělých nadějí. Či neměl jsem jistoty, že po vykonání tohoto rozkazu očekává mne trvalý sen blaha — nejkrásnější, nej rozkošnější žena? Více a silnějších pocitů, než byli bychom jich schopni v pozdějších letech, zmocňuje se nás v takovéto krátké hodince mladosti. A byly-li zklamány — měli jsme jich snad proto méně?
