Dům kněžnin stihl jsem otevřený, lidé se světly v rukou pobíhali kolem mne. Stoupám po schodišti a v jedněch z dveří setkám se s tím, jenž zván byl jinak knížetem. Držel v ruce předmět, jejž domníval jsem se poznati jako hledanou gemmu. Spočívala v popsaném papíru, jejž muž, jakmile mne shlédl, chvatně schoval. Zíral na mne ztrnule, a zdálo se, že uvažuje o okolnostech našeho setkání. Pojednou pak řekl:
„Kněžna odcestovala. Markýz Desjeantes byl právě zde, by mi sdělil tuto zvěst.“
Zaražen upřel jsem naň zraky. Zdál se mi všecek proměněn od té doby, kdy spatřil jsem jej ve Vídni. Postava jeho byla silně nachýlena, vlas úplně sešedivělý splýval mu v nepořádku na vpadlé skráně, jeho obličej, plný hlubokých vrásek, podobal se v nejistém světle malé lampy, hořící za ním v pokoji, voskové masce. Leč oheň jeho očí, jeho zjev, jeho řeč tajily v sobě, nevím věru, proč, cosi imponujícího, takže jsem se octl v pokušení osloviti jej jako knížete, za nějž byl jmín. Pravil jsem, že přicházím s kněžniným rozkazem, abych přinesl jí gemmu.
Než stařec vpadl mi rozhodně do řeči. „Nejsem chotěm kněžniným, byl jsem jejím sluhou. Kněžna nepotřebuje již mých služeb, odcestovala. Ale vydati tuto gemmu není v mé moci.“
