důvěry. Důvěřujte nyní mému, netažte se po ničem. Stačí vám snad věděti, že kníže — —“
Zarazila se na okamžik.
„— — že můj průvodce není mým chotěm.“
„Nuže, kdy?“ otázal jsem se.
„Zítra večer, až nadejde soumrak. Je váš cestovní povoz připraven?“
„Zajisté. Můj kočí — —“
„Nebude ho potřebí. Mám spolehlivého postillona. Ostatní převezměte vy. Obstarejte pasy, ve vašem postavení nebude vám to zatěžko, pro paní z — jakékoliv jméno. A převlékněte se za mého sloužícího.“
Projevila spěch, ale když jsem ji chtěl vyprovoditi, zadržela mne zpět. Zmizela, prve než nabyl jsem rozmyslu.
Téhož dne i nazítří pro samu činnost sotvaže zmohl jsem myšlenku. Obstaral jsem vše, jak mi nakázala, a přichystal se k odjezdu. Na večer odeslal jsem své služebnictvo pod různými záminkami z domu. V stanovenou hodinu shlédl jsem kněžnu, jak zastavila se u vrátek. Zatím, co postilion strojil koně a komorná pomáhala mu při nakládání kufrů, stoupli jsme si za zděný pilíř. Při záři svítilny pozoruji, jak je bledá a strhána v obličeji.
„Nelitujete ničeho, kněžno?“ táži se s úskostnou účastí.
„Ničeho. Pasy?“
„Zde jsou.“
