zástupce malého německého státečku tomu ještě občanského původu byl jsem ještě velice vlídně trpěn ve vybrané společnosti, která sešla se zde k slavnostem, o nichž později nikdy už nebylo slechu, a která, jak zdá se mi dnes, provedla poslední tanec tehdejší Evropy. Vlastnil jsem tehda mnohem ještě důležitější dar sebeopanování a rozuměl jsem tomu, bych neodvážil se nikdy tuze daleko na oné kluzké půdě, nebo abych v pravý čas vztáhl nohu zpět. Mých styků bylo namále, ale vyznačovaly se nejlepší jakostí. Jistý berlínský diplomat, vzdálenější příbuzný mého rodu a současně tajného rady pana z Gentzů, uvedl mne tomuto, a pan z Gentzů přes to, že nerad býval upomínán na berlínskou svou minulost, přijal mne nikoli bez blahovůle. Zjednal mi přístupu do dvorní a státní kanceláře a já dovedl se doporučiti kancléři, který opětovně prokázal mi tu laskavost, že svěřoval mi různá poslání. K úředním poučením připojil pak také ono dotýkající se mého osobního chování, což stalo se sice pouze jedenkráte, ale zůstalo mi pro vždy cenným.
„Jste,“ pravil Metternich, „mladý, slušný muž, a možno, že kyne vám budoucnost. Měl-li bych takovému uděliti rady, zněla by takto: nehledejte na své životní dráze nikdy již opor u žen. Jeť toto, ačkoliv některé novější případy zdají se nasvědčovati o opaku, dnes již soustava zastaralá.“
