„Máte listinné doklady?“
„Či z jakých známek tak usuzujete?“
„Má práce tato snad nějaké skryté označení?“
Hodlal jsem již vztáhnouti ruku po gemmě, leč dvorní rada mi v tom zabránil.
„Nic z toho všeho,“ odvětil s tichým úsměvem. „Nebyli byste původu tohoto řezu odkryli nikdy — kdyby byl zůstal utajen mému příteli a znalci Vincenzovi — a mně samému byl by zůstal nepovědomým tento slavný původ, nebýti oné zvláštní okolnosti, jež dala mi ho poznati nejvěrohodnějším způsobem. To, čeho se tu dotýkám, jsou staré události, o nichž nikdy jsem nemluvil a o nichž v nynější době mimo mne nikomu nemůže být ničeho známo. Leč, když v této významné hodině osud vás, přátelé, vyslal ke mně, nerozpakuji se učiniti vás účastny, uznáte-li to za vhodné, své radostné a na vzpomínky bohaté nálady.“
Stařec nabídl nám s přívětivou tváří dvé křesel, kdežto sám usadil se u stolu, zpola nám obrácen, na široké, gobelínem potažené židli.
„Jak bude vám asi dobře povědomo, vyslán jsem byl jako hodně mladý ještě muž do Vídně, bych přinesl zesnulému našemu panu kurfiřtovi zprávy o poměrech onoho kongresu, který po prozatímném pádu Bonapartově počal upravovati evropské záležitostí. Jako polooficielní
