o bezměrné opatrnosti, jíž přes vášnivou netrpělivost použil jsem při otevírání toho křehkého statku. Posléze pak přece jen zjevil se přede mnou poklad, po němž pídil jsem po dobu dvou třetin svého života.“
„Ale nechápu posud — —“ dovolil jsem si namítnouti.
„Nechápete, ovšem,“ přerušil mne stařec, „jak důležitý význam pojil se řezanému portrétu jisté kněžny Foscolini-Wintersteinové, provedenému v tomto století neznámou rukou. Poslyšte však, mladí přátelé, tento domnělý obraz neznámé — mně však dobře známé dámy — nese ve skutečnosti — —“
Stařec přiklonil se svým hubeným, následkem rozčilení prodlouženým obličejem až k mé tváři. Jeho jasné, šedomodré a téměř bezbrvé oči byly do široka rozevřeny a jeho tenké rty byly tak sevřeny, že na sta drobných vrásek stahovalo se paprskovitě prohlubeninám rtových koutků.
„— — nese ve skutečnosti rysy Donny Vanozzy Orsiniovy, jejíž ostatní podobenky byly do jedné zničeny, a nepochází od nikoho nepatrnějšího než od slavného mistra Benvinuto Celliniho.“
„Nemožné!“ zvolali jsme s Edvardem G. jedněmi ústy a překonávali jsme se v kladení otázek.
„Jak to víte?“
