Překročili jsme východní odnož Altaje a Karlig-Tagu, onoho okrajního hřbetu ťanšanského, který zasahuje do Gobi, a prošli jsme od severu k jihu písčitou Naron-Khuhu-Gobi. Na štěstí byly dosti silné mrazy a zmrzlý písek nezdržoval rychlé jízdy. V oase při přechodu přes hřbet Khara jsme přišli na veliký tábor Mongolů z plemene Turgutův a nakrmili jsme své velbloudy travou, jež rostla na březích nevelikého jezera. Turguti nám vyměnili velmi ochotně velbloudy na koně, ovšem odřeli nás z kůže a smlouvali jako kramáři od Železné Brány.
Překročivše hory vstoupili jsme na území čínské provincie Kansu. Je to země lesnatá a hornatá, kde seje pracovitý čínský venkovan jenom v údolích pšenici, proso a boby. Byla to nebezpečná část naší cesty, neboť nás mohly čínské úřady zavříti. Na několika místech jsme viděli historickou čínskou zeď, v oné části „nebeské říše“ značně pobořenou. Vinula se jako obrovský, nekonečně dlouhý had mezi horami a lesy, vypínajíc se na severní odnože Ňan-Šanu, nebo sestupujíc do údolí četných řek, tekoucích do Hoang-Ho, Žluté řeky, která protíná od západu k východu celé území čínské.
Za dne jsme se skrývali v úžlabinách, horských slujích, lesích a křovinách; za noci jsme konali veliké pochody. Než jsme prošli Kansu, potřebovali jsme čtyři dni. Čínští venkované, kterým jsme se nemohli vyhnout, byli velmi laskaví a pohostiní. Zvláštní oblibě se těšil Kalmuk, jenž mluvil trochu čínsky a měl lékárničku. Nemocných bylo všude mnoho, hlavně na oči, rheumatismem a kožními nemocemi.
Když jsme se blížili k horám Ňan-Šanu, východní odnoži Altyn-Dagu, který vybíhá z Pamíru a z Karakorumu, dohonili jsme velikou karavanu čínských podloudníků, kteří jeli do Tibetu. Připojili jsme se k nim získavše si jejich náklonnosti několikerými hodinkami, odňatými bolševikům.
