vábím a ozdobeným mythologickými malbami a stříbrem. Byl tam též oltář, na němž stála bronzová soška Budhova a množství stříbrných a zlatých mističek obětních, lampiček a svícnů.
Časně zrána jsme navštívili „svatyni požehnání“. Byla to veliká budova z modřínového dřeva čínské architektury. Vysoké sloupy byly pomalovány a červené polírovány; se stropu visely hedvábné záclony čínské a indické. Byly tam svaté obrazy s podobami bohů, bohyň a démonův, oltář s obřadným náčiním a s nádhernými zlatými svícny, veliká bronzová socha spícího Budhy; černé čínské skřínky s figurkami menších božstev; trůn, na němž při velikých náboženských obřadech sedí „gegeni“, živé božstvo kláštera, nízké lavičky pro duchovenstvo a chor. Vše to vzbuzovalo dojem čehosi velmi silného, dýšícího hlubokou vírou. V svatyni se konala právě ranní pobožnost s hudbou; hrálo se na dlouhé čínské trouby, na gongy, píšťaly, zvonky a bubny. Hrozně hučely basové trouby, vesele a povzbudivě je doprovázely tympany. Lamové zpola zpívali mohutnými tremolujícími hlasy, zpola mluvili, přednášejíce modlitby v jazyku mongolském a tibetském, a sbor hochů odpovídal často se opakující větou tibetskou: „Om! Mani padme, Hung!“ — Buď blahoslaven, velký kněže, v květu lotosu.
Když jsme vyšli ze svatyně, popřál nám hutuhtu zdaru a šťastné a snadné cesty a obdaroval mě velikým žlutým „chatykem“ a doprovázeje mě k bráně kure pravil, klada mi ruce na ramena: „Pamatuj si, synu, že tu budeš vždy drahým hostem! Život je zjev složitý, vše se může státi, a tak možná, že budeš zase někdy v dalekém Mongolsku, zde na kraji Gobi. Tu neopomiň navštívit Narabanči-Kure!“
V noci jsme byli již v táboře našich přátel a nazítří jsme se s nimi rozloučili.
Byl jsem velmi znaven rychlým pochodem do Narabanči-Kure a proto se mi líbila jízda na velbloudě, kráčejícím volně a rytmicky, neboť jsem mohl spát celý den.
