šího hodnostáře budhistického. Můj lamaický Kalmuk podporoval vřele Mongola. Rozhodl jsem se jeti s Kalmukem, abych učinil zadost požadavkům kultu a právu zvykovému. Tataři mi dali několik velikých hedvábných kusů látky, „chatyků“, na dárky a oběti a osedlali pro nás čtyři nádherné jízdní koně, takže jsme měli dva koně na výměnu.
Do Narabauči-Kure bylo asi devadesát kilometrů, ale vyjeli jsme z táborů Tatarů okolo jedenácté dopoledne a před večerem jsem již vcházel do obrovské jurty svatého hutuhtu. Byl to hubený, oholený člověk prostředního věku, podobný katolickému knězi. Měl obličej zohyžděný neštovicemi, bystré černé oči a dobrácký úsměv na vyhublé asketické tváři. Byl oděn v červený hedvábný plášť, přepásaný žlutou stuhou, odznakem své duchovní hodnosti. Jmenoval se Dželib-Džamsrap-hutuhtu. Přivítal nás velmi laskavě a dal najevo, že jest velmi vzrušen poctou cizinců, kteří konají pouť po zbožném způsobu mongolském a obětují mu s náležitými obřady tradiční „chatyky“. Že jsem znal tento obřad, bylo zásluhou Kalmukovou, který mě horlivě učil, jak mám složit hedvábnou látku, jak ji mám přehodit přes natažené ruce a kterou stranou ji mám podat hutuhtovi.
Vyslechnuv velmi pozorně mé vypravování o našem útěku, o zločinech bolševiků a o našich dalších plánech, dal mi hutuhtu cenné pokyny, týkající se cesty do Tibetu, a odevzdal mi doporučující list k převorům a k lamům oněch klášterů, které ležely na naší cestě. Jméno Dželiba je ve velké vážnosti u všech lamaitů, neboť Dželib slyne jako veliký znalec starých knih náboženských i jako zakladatel a představený kláštera velmi přísných mravů. Jak jsem se později přesvědčil, jest jméno hutuhtu Narabauči známo a požívá úcty v „zemi bohů“, t. j. v Tibetě i v starobudhistických svatyních Číny.
Ztrávili jsme noc v pěkné jurtě převorově, vyzdobené červenými a karmínovými záclonami a draperiemi, opatřené červeným lakovaným čínským nábytkem, potaženým hed-
