Podloudníci znali kratší a schůdnější cesty horské, než jaké popisují cestovatelé, kteří navštěvují onen malebný kraj hor, lesů a vodopádů, kde jednou jistě rozkvete hornický průmysl, neboť přírodní bohatství Kansu je nevyčerpatelné. Tři dni jsme jeli nekonečnými úžlabinami onoho hřbetu, namáhavě jsme lezli k vysokým průsmykům; avšak tato cesta byla daleko schůdnější, než krajiny, kterými jsme prošli v Urianchaji.
Pokud se mne týká, dojel jsem téměř v mdlobách ke skupině bažinatých jezer, napájejících tajemný Koko-Nor a celou síť velikých řek čínských, které tam mají svá zřídla. Z únavy a ze stálého nervového napětí jsem dostal záchvat nervové horečky. Chvílemi jsem cítil horkost v krvi, pak zase po mně přecházel mráz, vystupoval na mně studený pot a drkotal jsem zuby, čímž jsem polekal tak svého koně, že mě shodil několikrát se sedla. Něco jsem mluvil, křičel, komusi jsem hrozil. Někoho velmi drahého jsem vášnivě volal a vysvětloval jsem mu, jakou cestou se ke mně dostane.
Vzpomínám si jako ve snu, že mě moji soudruzi sňali s koně, posadili mě skoro v bezvědomí na houni u ohniska, dali mi horkého čaje s čínskou kořalkou a když mě konečně přivedli k vědomí, pravili:
„Číňané jdou odtud na západ a my musíme jiti k jihu…
„Na sever,“ opravil jsem drsně mluvčího.
„Nikoliv, na jih…“
„Před chvílí jsme přepluli Jenisej a Algjak leží přece na severu,“ tvrdil jsem pobouřen.
„Vždyť jsme přece v Tibetě,“ přesvědčoval mě starý plukovník Ostrovskij. „Nyní musíme zamířiti k Brahmaputře.“
Brahmaputra… Brahmaputra! vířilo v mém horečně rozechvělém mozku, něco mi hučelo v hlavě, praskalo a vylo, cosi mě ponoukalo k činu a k zápasu…
