koliv příčiny strhuje ledy a uvolňuje veliké části svého toku. Běda cestujícím, kteří se v takovou chvíli přepravují přes řeku. Zběsilý proud vždy studené vody je strhne a vžene pod led. Stává se též, že se náhle otevře pod nohama koně široká trhlina, do které padá nešťastné zvíře, hynouc pod ledem, který jako by znovu srůstal v smrtelný obruč, drtě mu nohy.
Tak zuří tajemná „řeka ďáblova“, uchvacujíc stále nové a nové oběti.
Kotlina jezera Kosogolu prozrazuje zbytky tektonických procesů, dosud neukončených; zřetelné stopy v podobě láv, čedičů a trachitů lze nalézti na západním břehu. Avšak podzemní síly sopečné ještě nezanikly a jsou činné udržujíce kult ďábla, v jehož poctu staví Mongolové ony „obo“ a přinášejí oběti.
V lese jsme si odpočinuli po těžké přepravě, napili jsme se čaje, upravili jsme sedla i vaky na svých ubohých konících a nastoupili jsme další cestu. Zakrátko jsme vjeli do údolí pokrytého nízkým sněhem. Cesta byla schůdná, proto, ačkoliv už nastal soumrak, jeli jsme dále, poněvadž nebylo lze najít vhodného místa pro pastvu, ani dříví na oheň; teprve kolem deváté hodiny zazářil kdesi daleko v stepi oheň. Já spolu s agronomem, nechavše oddíl vzadu, jsme zaměřili v tu stranu, předpokládajíce, že to musí být určitě nějaká mongolská jurta, ve které se na tu noc utáboříme.
Projevše tryskem asi dva kilometry, spatřili jsme skutečně skupinu chudých pastýřských jurt. Překvapilo nás, že nám nikdo nevyběhl v ústrety, aniž že nás dosud neobklopila obvyklá smečka černých zlých psů a že se nežene za našimi koni chytajíc je za nohy a ohony a snažíc se nás stáhnouti se sedel. Vždyť jsme přece viděli z daleka oheň! A tudíž zde musí být lidé!
Seskočili jsme s koní a šli jsme k nejbližší jurtě. Byli jsme na několik kroků od ní, když se odhrnula plachta,
