jež tvořila dveře, a z jurty vyběhli dva Rusové. Jeden z nich vystřelil proti nám z velikého revolveru Kolta, avšak trefil do sedla a zranil mého koně na hřbetě. Položil jsem ho jako mrtvolu ze svého Mauzera, druhého pak soudruha, který utíkal k neveliké úžlabině, dohonil v okamžiku agronom, chytil ho za šíji, zdvihl se země, zatřásl jím několikrát a zlomiv mu na této vzdušné pouti páteř, mrštil jím prudce o zem.
Prohlédli jsme mrtvoly. Byli to vojáci pravidelných vojsk bolševických, neboť jsme našli u nich v kapsách průkaz řadových vojáků druhého kárného oddílu vojsk vnitřní „ochrany“. Přenocovali jsme tedy v jurtách, postavivše zdvojené stráže. Obyvatelé tohoto tábora patrně utekli před vojáky, kteří zatím již vše vyloupili, svázavše nejcennější věci Mongolů do pytlů, jež jsme našli mezi jurtami. Lupiči chtěli patrně už odjeti, neboť byli oblečeni na cestu. Jejich koně stáli v úžlabině mezi nevysokými pahorky, na jejichž úbočích strměly skály.
V torbách připevněných u sedel jsme našli nevelikou zásobu čaje, tabáku a zápalek. Mimo to jsme dobyli na lupičích dvě karabiny a znamenité „Kolty“ se značnou zásobou nábojů a dva statné, úplně vystrojené koně.
Když jsme se po několika dnech přiblížili k břehu řeky Uri, potkali jsme dva kozáky. Byli to vojíni z tlupy jakéhosi atamana Sutunina, který vedl samostatně drobnou válku s bolševiky v údolí veliké řeky Selengy v severní části Mongolska. Jeli s listem atamanovým k rytmistru Kajgorodovci, vůdci bílých čet, známému v Altaji, a Tataru proslulému odvahou. Kozáci nám vypravovali, že bylo pozorováno podél celé hranice ruskomongolské soustřeďování sovětských vojsk, jež se chystají k důležitým podnikům proti „bílým“ důstojníkům, skrývajícím se v mongolských městech Kobdo, Ulankom, Uliasutaj, Van, Dzain a v Urze. Podotkli též, že v některých z těchto měst zatykají čínští guvernéři na zakročení bolševických agentů Rusy a cizince
