Tatar s Kalmukem sestrojili plán takového útoku na nepřítele a vrhli tři granáty patrně s velkým úspěchem.
Ošetřivše raněného důstojníka a přeloživše vaky se zabitého koně na jiné, vydali jsme se na další cestu, uvažujíce o nové situaci. Nebylo pochyby, že rudý oddíl, který jsme potkali, šel z Mongolska. To znamenalo, že už jsou tam rudá vojska. Kolik je jich? V kterých místech jsou soustředěny ozbrojené síly bolševiků? Jakým směrem se rozcházejí výzvědné oddíly? Na správné odpovědi na tyto otázky záležel náš život. Trápila nás myšlenka, že Mongolsko už není „zaslíbenou zemí“, námi vysněným přístavem záchrany. Jeli jsme smutni a neklidni.
Jenom z přírody jsme měli radost; vítr utichl, sněžná vánice zanikla beze stopy. Slunce vyhlédalo stále častěji z mraku. Šli jsme po vysoké planině. Na četných místech smetl vítr sníh, nahromadiv jej v dolinách a úžlabinách ve vysoké závěje a hromady. Brouzdajíce se jím pozbývali naši koně zbytků sil a zapadali často i s hlavou do sněhu. Šli jsme pěšky probírajíce se sněhem a stále pomáhajíce koňům. Nejednou jsme zapadali po krk do dolíků skrytých pod vysokými vrstvami sněhu, klouzali jsme po skalách, padali jsme, ale brodili jsme se neústupně a vytrvale dále a dále tam, kde sněžná pláň s šedou oblohou v pozadí náhle přestávala. Teprve před západem slunce jsme došli na okraj planiny a počali jsme sestupovati po jižních strmých úbočích Tannu-Olu. Po dvou hodinách jsme se zastavili v nevelikém modřínovém háječku, kde jsme přenocovali při ohništi, pili jsme čaj z vody nezamrzající bystřiny, která tekla mezi plochými břehy. I zde jsme viděli na břehu veliké skvrny červené rezavé vody. Na četných místech jsme zpozorovali též stopy rudého oddílu, který šel touto cestou.
Vše — sama příroda, ba i sojotští zlí démoni Darchat-Ula byli na naší straně. Než nepociťovali jsme uspokojení a klidu, neboť před námi byla opět nejistota a hrozivá