tajemnost osudu, který nás neušetřil nebezpečných příhod a mravních muk.
Přešedše Tannu-Olu postupovali jsme vpřed velmi rychle díky rovině mongolské, která je v oné části darchatského kraje úplně prosta hor. Spěchali jsme… kam? Bylo to už pro nás lhostejné. Jen aby nastal spíše nějaký konec.. nějaké rozuzlení nejistoty, která nás stále tížila.
Na rovině mezi Tannu-Olu a kotlinou kosogolskou nebylo téměř sněhu. Všude bylo viděti nádherná pastviska, která uváděla mého agronoma u vytržení. Na nevysokých pahorcích rostly mladé modřínové háje. Často jsme přejeli přes bystřinky, ale byly mělké a tekly tvrdým korytem. Na druhý den našeho pochodu po rovině darchatské jsme počali potkávat Mongoly, kteří hnali rychle stáda směrem severozápadním k Ogarkha-Olu. Dostali jsme od nich též mnoho smutných a znepokojujících zpráv.
Bolševická jízda překročila z irkutské gubernie hranice Mongolska. Rudé oddíly obsadily již ruskou osadu Khathyl na jižním břehu jezera Kosogol, odkud pronikly o sto kilometrů dále na jih a tábořily v ruské kolonii, položené u velikého budhistického kláštera Mureň-Kure.
Mongolové nás ujišťovali, že mezi Khathylem a Murení nepotkáme zvláštních oddílů ani silnějších hlídek bolševických.
Po dlouhých poradách jsme se rozhodli, že projdeme mezi těmi dvěma místy a potáhneme dále na východ směrem ke klášteru Van-Kure, kde podobně operoval nějaký oddíl antibolševický.
Poslali jsme sojotského průvodce nazpět a vyslavše napřed tři vyzvědače, vydali jsme se na cestu, řídíce se