řenou ranou kulku do lebky nějakého odvážlivce, který vystrčiv hlavu nad kámen, křičel něco a vyhrožoval pěstmi. Zabitý padl tváří vpřed a rychle se skutálel do úžlabiny. Rudí vojáci nás vztekle proklínali a zasypávali nás stále hustšími salvami.
Pojednou jsem spatřil, že náš průvodce vede tři koně, vyskakuje na sedlo a za ním jako stíny se rychle plíží Tatar a Kalmuk. Již jsem namířil na utíkajícího Sojota, avšak uklidnil jsem se, když jsem zpozoroval, že ho naši přátelé z východu stíhají.
„Ti nás neopustí“ pomyslil jsem si.
Bolševici se jali zuřivě střílet do jezdců, avšak ti, skrčivše se za krky koní, uháněli a zakrátko zmizeli za výběžkem hor.
Střílení trvalo dlouho i nevěděl jsem, co mám dále činiti. Stříleli jsme řídko, šetříce nábojů, ale přesto se zásoby tenčily. Tu jsem zpozoroval na sněhu nad bolševickými posicemi dva černé body. Velmi zvolna se posouvaly k našim nepřátelům a brzo zmizely za ostrými skalami, visícími těsně nad sovětskými bandity, kteří po nás stříleli. Hned nato se vynořily za oněmi skalami tajemné body a tu jsem již nepochyboval, že jsou to lidské hlavy. Za hlavami se objevily i celé postavy a hned jsme poznali Tatara a Kalmuka. Rozehnali se rukama a mrštili něčím dolů. S duněním a třeskem stokrát opakovaným ohlasem v horách vybuchly granáty. Po chvíli nastal třetí výbuch a po něm pronikavý křik bolševických vojáků a zmatená střelba. Několik koní se zděšením splašilo a vrhlo se do rokliny. Po několika minutách počali rudí prchati, jsouce námi odstřelováni, v zmatku a panice a hleděli uniknouti do rokliny.
Když už bylo vše skončeno, vysvětlil mi Tatar, že náš Sojot mu navrhl, že doprovodí lidi k přechodu, kterým museli přejít bolševici, aby napadli nepřátele z týlu.
