„Ne,“ odvětil jsem. „Nikdy jsem nebyl ve vašich horách, ale této noci mě vaši bohové navštívili a ukázali mi cestu. Vím, že nám nic nezabrání přejíti šťastně přes Tannu-Olu.“
„Již povedu, již vás povedu,“ zvolal Sojot a udeřiv koně vyjel rychle v čelo družiny a vedl nás po ostrém skalním hřbetě, táhnoucím se až k štítům, kde se prostírala sněžná plošina.
Když jsme se ocitli na úzkém skalním okraji, visícím nad hlubokým údolím, zadržel průvodce náhle koně a pozorně prohlížel sníh a kamení. Po chvíli se vzpřímil na třemenech a zvolal:
„Dnes v noci prošlo po té stezce mnoho okovaných koní. Zde po sněhu se táhl řemen nahajky. To nejel Sojot.“
Neměli jsme kdy na domněnky a domysly, neboť v té chvíli se rozlehla karabinová salva, po které jeden z mých důstojníků vykřikl, chytil se za pravé rámě a padl ani se nezachvěv, a jeden z nákladních koní dostal kulkou za ucho.
Okamžitě jsme seskočili se sedel, schovali jsme se za kameny a pečlivě jsme zkoumali situaci. Od sousedního vrcholu nás oddělovala velmi hluboká úžlabina, mající asi 1200 kroků šíře. Na protějším okraji úžlabiny jsme spatřili asi třicet jezdců, kteří seskočili se sedel a počali na nás v oné nepříznivé posici čile střílet.
Odpovídali jsme na střelbu, ukrývajíce se za skalami a v dolinách.
„Miřte na koně,“ zavelel jeden ze starších důstojníků, plukovník Ostrovskij.
Rozkázal jsem průvodci a Tatarovi, aby položili naše koně na sníh za skály, aby nebyli nepřátelům terčem. Vykonali rozkaz velmi dovedně a rychle.
Naší střelbou padlo na nepřátelské straně šest koní a několik bylo vážně raněno, neboť se vzpínali, skákali a padali, působíce veliký zmatek. Kalmuk vehnal dobře mí-