Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/81

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 79 —


Metelice se vzmáhala stále více. Sníh šlehal do očí se strašnou prudkostí a přikrýval všechny stopy stezky. Mráz přituhoval.

Konečně jsme sedli na koně. V čele oddílu jel Sojot hledající marně znamení cesty. Vůdce se stále častěji zastavoval, ohlížeje se bezradně a zděšeně kolem. Zapadali jsme do hlubokých roklin ukrytých pod sněhem mezi skalami, vylézali jsme na vysoké hromady kamení. Konečně Sojot obrátil koně a přistoupil ke mně.

„Nechci zahynout a dále nepojedu,“ zvolal mocným zoufalým hlasem.

První mou odezvou byla touha šlehnouti toho zbabělce nahajkou. Byli jsme přece tak blízko Mongolsku, oné „zaslíbené zemi“ pro nás, kterou jsme mohli již klidně jiti krčili, a pojednou se protiví jakýsi Sojot mé vůli. Zdál se mi největším nepřítelem. Ale ovládl jsem se a neudeřil jsem průvodce. V hlavě se mi mihla myšlenka zcela divoká, fantastická.

„Poslouchej,“ obrátil jsem se k Sojotovi, mluvě klidným, ale velmi rozhodným hlasem, „obrátíš-li koně a pokusíš-li se odtud odjeti nebo utéci, dostaneš kulkou do krku a zahyneš ne na štítech Tannu-Olu, kde zahynuli odvážlivci, ale zde, na jeho svazích, jako zbabělý pes. Uvaž nyní, co ti řekne ta-lama, kterému dal Velký Burchan (Bůh) moc hleděti v budoucnost. Vše bude dobře a nic nám nehrozí. Až staneme na štítech Tannu-Olu, uklidní se vichřice a nespatříme už sněžné metelice. Až se budeme brodit sněhy po planině, která je tam na vrcholcích, bude nám slunce svítit. Zastavíme se na oné straně hřbetu v malém lese modřínovém, pod kterým teče nezamrzající potok, s červenými skvrnami rezavé vody na břehu pokrytém sněhem. Tam bude hořeti naše ohniště a tam ztrávíme noc!“

Zpozoroval jsem, že se Sojot počal strachem chvěti.

„Nojon už šel tou cestou?“ šeptal. „Už zná planinu Darchat Ula, která leží na těch štítech?“