Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/80

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 78 —


lovec nebo pastýř, který se pokusil přejít po této cestě, zhynul. Démoni posílají na něho sněžnou vánici a mrazy. Vidíš? Vše to už začalo… Mnoho lidských kostí leží na těchto strašných štítech, nikdo se nevrátil do své jurty. Vraťme se všichni k našemu knížeti, u kterého vyčkáme teplých jarních dní, a potom…“

Neposlouchal jsem dále zbabělce a vrátil jsem se k ohništi, sotva viditelnému pro sníh míhající se s šílenou rychlostí. Obávaje se, že by průvodce mohl utéci, dal jsem postaviti stráž na noc a přikázal jsem ho bedlivě střežiti.

V noci mě probudil důstojník konající hlídku a řekl:

„Možná, že se mýlím, ale zdá se mi, že jsem slyšel hukot výstřelu z pušky…“

Co jsem mohl na to odpovědět? Snad někde dávali takoví cestující, jako jsme my, signál zbloudilým soudruhům, nebo se možná důstojník mýlil pokládaje třesk padajících balvanů sněhových a ledových za výstřel.

Usnul jsem a hned se mi zdálo, že vidím zřetelně podivnou krajinu.

Viděl jsem nekonečně dlouhou zasněženou pláň, po které se brodila řada jezdců jako černý had. Poznal jsem naše nákladní koně, poznal jsem Kalmuka na komickém černém koni s bílými skvrnami a s křivou tlamou. Viděl jsem, jak jsme počali sestupovati s hor do údolí, zalití zářivým světlem slunečním. Potom nastala noc; i spatřil jsem neveliký hájek s planoucím ohništěm na jeho okraji a při ohništi své lidi a koně. Zřetelně jsem slyšel bublání nezamrzlého potoka a na sněhu, ležícím na jeho březích, jsem spatřil krvavě červené skvrny.

Pojednou oheň vzplanul vysokým plamenem. Zachvěl jsem se a probudil jsem se.

Počalo svítati. Vzbudil jsem svou družinu a přikázal jsem, aby si pospíšili s čajem a s osedláním koní.