Šli jsme. Na samém počátku strmé stezky ležela hromada velikých kamenů s hranicí suchých větví bez ladu na ní složených. „Obo“ jest svatým znakem lamaickým, který ukládají lamaičtí mniši na nebezpečných místech. „Obo jest oltář na počest zlých démonů, vládců oněch nebezpečných míst. Projíždějící Mongolové nebo sojoti ukládají tu své skromné žertvy prosebné nebo děkovné, věšíce na větvích „obo“ hadry, praménky žíní, vytrhaných z koňské hřívy, nebo „chatyky“, t. j. dlouhé proužky modré hedvábné látky, které dávají darem osobám duchovním nebo náčelníkům. Někdy tam staví misky s prosem, s boby nebo se solí.
„Podívej se,“ zašeptal Sojot, „chatyky tu nejsou.“
Vítr utrhl a odnesl hedvábné hadříky a převrhl misky s obětními dary.
„Démoni jsou hněviví… Nepustí nás, neusnadní nám cestu přes Tannu-Olu.“
Sojot mě uchopil náhle za ruku a žádal mne prosebným hlasem:
„Vraťme se, nojone, vraťme se. Démoni nám nedopřejí cesty přes své hory. Nikdo tu nikdy v zimě neprochází. Již dvacet let se hněvají démoni a každý odvážlivec,