na různých místech vyvstávaly strmé, bezbarvé skály. Byly to východní nejvyšší odnože Tannu-Olu. Zůstali jsme na nocleh pod lesem a když se rozednilo, prodírali jsme se hustým borem. Před polednem nás provedl sojot lesem, dělaje ohromné, náhlé zatáčky, neboť všude znesnadňovaly cestu nesčetné hluboké úžlabiny, zasypané sněhem, vysoké stěny ležících stromů nebo též spousty kamení a balvanů, které se zřítily s hor. Plahočivše se po několik hodin, vrátili jsme se neočekávaně na místo, kde jsme přenocovali. Nebylo pochyby, že průvodce zabloudil a ztratil úplně cestu. Na jeho tváři se zračilo panické zděšení.
„Zlí duchové starého lesa nám brání v přechodu,“ šeptal chvějícími se rty. „To je zlé znamení. Lépe jest vrátiti se na Hargu k nojonovi.“
Vzkřikl jsem na něho hněvivě a sojot nás znovu provázel, ačkoliv pozbyl veškeré naděje najiti stezku přes Tannu-Olu, a ani o to vůbec neusiloval. Na štěstí jeden z mých lidí, urianchajský lovec, zpozoroval zářezy na stromech. Byly to značky, ukazující stezku ukrytou pod vysokým sněhem. Brodíce se sněhem prošli jsme lesem „zlých duchů“, prošli jsme jiným menším, jejž tvořily černé, holé spálené modříny, a zastavili jsme se při západu slunce v nevelikém háječku, právě u paty Tannu-Olu. Zakrátko se setmělo, zároveň pak se strhl vítr a přinášel mračna sněhu zahalující jako bílá plachta celý obzor.
V okamžení byl náš tábor zasypán vysokým sněhem; koně stáli jako bílé přízraky, neodhrabávali trávy pod sněhem a nechtěli se vzdálit od ohniště. Vítr jim cuchal hřívy i ohony. V horských skulinách a úžlabinách vítr hučel, hvízdal a skučel. Chvílemi se zdálo, že sta smutných hlasů zpívají jakousi zlověstnou píseň, plnou hrozby. Z daleka k nám zaléhaly ohlasy ponurého vytí smeček vlků.
Už se větší část družiny uložila kolem ohniska, když se přiblížil ke mně průvodce a řekl:
„Nojone,“ pojďme do „obo“… Ukáži ti něco.“
