chonů“ a osmnáct zdravých, nenasytných hrdel! Mimo to — mráz 15—20 stupňů a čtrnáct hodin denně v sedle!
Ale dosti ospravedlňování, vidímť, že se mravokárci již upokojili a že už se vůbec nebouří.
Téhož dne večer jsme jeli po březích velikého „svátého“ jezera Teri-Nur. Jezero zamrzlo jenom při březích i mohli jsme je pozorovati v celé nádheře. Je to rozsáhlá plocha žluté kalné vody. Na několika místech rostlo při břehu nevysoké rákosí, již hnědé, polámané mrazivými větry. Uprostřed jezera se vynořoval z vody ostrůvek, každoročně se ztrácející. Na něm rostlo několik stromů, které se již kácely, a mezi nimi bylo lze pozorovati jakési staré zříceniny hliněných bašt a zdí, jako bývají obyčejně čínské stavby.
Průvodce nám vypravoval, že před 75—100 lety Teri-Nuru nebylo; na rovině pak stála silná čínská pevnost. Jakýsi svatý lama proklel pevnost i s posádkou za křivdu, kterou mu učinil čínský velitel a předpověděl jí rychlou a strašnou záhubu. Hned nazítří proudily ze všech studní proudy vody a pobořily zdi i budovy. Čínská posádka zahynula beze stopy a jenom časem vyvrhují vlny vzbouřeného jezera na břehy staré lebky a kosti lidské. Jezero se zvětšuje každým rokem, přibližujíc se stále více k horám, jež je obklopují.
Po hodině jsme minuli na východě Teri-Nur a jezero zaniklo za lesem. Cesta nebyla obtížná, ale průvodce nás předem upozorňoval, že na nás čekají místa velmi neschůdná. Přišli jsme k nim za dva dni. Před námi byl hustý les, rozprostírající se na hoře pokryté vysokou vrstvou sněhu. Za onou horou se zdvíhaly v paprscích zapadajícího slunce velebné štíty, pokryté věčnými sněhy, z nichž