Trávili jsme zde, na břehu chladné, divoké Hargy deset dní, obklopeni jsouce projevy pohostinství a přízně knížecí rodiny. Kněžniny oči, které svedly svým leskem před osmi lety z cesty celibátu již značně zestaralého nojona-lamu, přestaly hnisati, červeň pominula, přestal zánět i nepříjemná, ostrá bolest. „Inyň“ se neznala radostí a neodkládala zrcadla, pozorujíc se u vytržení.
Nojon mi dal pět dosti dobrých koní, deset skopců a veliký pytel mouky, z které jsme hned napekli sucharů. Můj soudruh agronom mu dal za to 500rublovou bankovku ruskou; ode mne pak dostal kníže neveliký kousek čistého zlata, nalezený v řečišti malé říčky, a kapesní revolver s desíti náboji.
Celá rodina i knížecí úředníci nás doprovázeli do „kure“ (kláštera), ležícího patnáct kilometrů od tábora vládce Soldžaku. Provázel nás Sojot, vyslaný knížetem s rozkazem, aby nás doprovodil až do Kosogolu.
V „kure“ jsme se nezdrželi jen u „duguna“, čínské obchodní osady. Čínští kupci, hledící na nás úkosem, nám nabízeli různé zboží, svádějíce nás zvláště okrouhlými hliněnými „lanchonami“ (láhvemi), s „majgolo“, sladkou čínskou kořalkou anýzovou. Neměli jsme ani stříbra v kusech, ani čínských kalgaňských dolarů papírových, a tak jsme smutně hleděli na vkusné „lanchony“. Než nojon rozkázal, aby nám dali pět lahví a aby je připsali na jeho vlastní účet.
Později, za zimních večerů, jsme nejednou velmi vděčně vzpomínali starého nojona, pochutnávajíce si na sladké kořalce s horkým čajem; a sluší se přiznati, že nikdo z družiny nebyl lhostejný k sympatickým „lanchonům“, které jsme pečlivě zabalovali do hadrů a do suché trávy, aby se nerozbily v našich kožených vacích. Ale moralisté a nepřátelé alkoholu se nemusejí bouřiti. Nebylo nestřídmosti v požívání alkoholu. Představte si jen pět „lan-