Dva důstojníci jeli ihned na výzvědy, my pak jsme se chystali k možné potyčce. Důstojníci se dlouho nevraceli. To nás znepokojilo i dali jsme se všichni v jedné skupině směrem, odkud dým vycházel, učinivše všemožné přípravy a opatření pro případ boje. Zakrátko jsme zaslechli hlasy mnoha lidí a hlasitý smích jednoho z našich důstojníků. Pochopili jsme, že nám nehrozí nebezpečenství, a tak jsme jeli vpřed.
Na velké louce mezi lesy stál velký stan a dvě salaše, spletené z tenkých stromků a z haluzí a hořelo ohniště, kolem něhož sedělo šedesát mužů.
Když jsme se vynořili z lesa, vrhla se k nám celá ta hromada s radostnými výkřiky. Zcela náhodou jsme přišli na značný tábor prchajících důstojníků a vojáků ukrývajících se v Urianchaji v domech ruských kolonistů a bohatých sedláků. Mezi uprchlíky bylo několik mladých kolonistů.
„Co vy tu děláte?“ ptali jsme se s úžasem.
„Jak to? Co pak nevíte?“ odvětil jeden z uprchlíků, již ne mladý plukovník. „Vojenský komisař dal rozkaz, aby byli zmobilisováni všichni přívrženci bolševiků a všichni muži do osmapadesáti let. Na celém Jeniseji a dále k jihu pod pohraničním hřbetem Tannu-Olu jsou již všechny ukrajinské vesnice zachváceny ruchem a sestavily značné oddíly partisánské. Podél Malého Jeniseje směrem k městu Bělocarsku se posunují oddíly ozbrojených banditů. Odírají a olupují bohaté sedláky a kolonisty a zabíjejí lidi, které potkají na cestě. To právě nás přinutilo ukrývati se zde.“
Brzo jsem se dověděl, že v táboře uprchlíků je pouze šestnáct pušek a tři ruční granáty. Patřily bohatému Tatarovi, který měl za průvodce Kalmuka, s kterým se prodíral k svým hřebčincům, poslaným ještě v létě do okolí mongolského města Kobda.
Vypravoval jsem o cíli své cesty a o svém záměru doraziti Mongolskem a Čínou do některého přístavu ticho-