mořského. Důstojníci i vojáci mě naléhavě prosili, abych je vzal s sebou. Nebera na sebe odpovědnosti, ale slibuje poděliti se se vším, co mám, a neopustiti jich, ať by se stalo cokoliv, přistoupil jsem na jejich prosby. Tábor se počal sbírati k pochodu.
Náš vyzvědač nám oznámil, že v blízkosti domu jakéhosi kolonisty, který nás mohl převést na protější břeh Malého Jeniseje, nebylo pozorováno příslušníků bolševických. Hned jsme se dali na pochod vpřed, abychom minuli co nejrychleji průsmyk jenisejský a vnořili se opět do lesa.
Padal hustý sníh, který hned tál. Ale zakrátko se zdvihl studený severní vítr. Nastala metelice, země rychle zamrzala a na povrchu horských potoků se utvořila dost silná vrstva ledová, na které klouzali a padali neokovaní koně našich nových druhů. Za pozdní noci dorazil náš oddíl na břeh Jeniseje. Svrchovaně opatrně jsme vešli do domu kolonistova. Přijal nás velmi laskavě a slíbil, že nás převeze všechny před úsvitem, ačkoliv už pluly kry a mráz přituhoval s hodiny na hodinu. Za rozmluvy s kolonistou byl přítomen jeden z jeho čeledi — snědý chlap šikmých šilhavých očí. Tento čeledín se stále točil kolem nás, až pak náhle zmizel. Hospodář to zakrátko zpozoroval a chvějícím se hlasem řekl:
„Běžel do vsi a přivede bolševické stoupence. Zle je. Musím vás převézt okamžitě nečekaje rána.“
Počala nejstrašnější noc, jakou jsem kdy prožil.
Žádali jsme hospodáře, aby převezl na člunu jenom naše zásoby, náboje a karabiny, sami pak jsme se rozhodli přeplouti řeku na koních. Šířka Jeniseje v tom místě byla asi tři sta metrů, proud byl velmi prudký a bouřlivý, hloubka začínala hned při břehu. Noc byla úplně temná, žádné hvězdy nebylo lze spatřiti na zachmuřené obloze. Vichřice skučíc metala zmrzlý sníh a šlehala nám ho prudce až k bolesti do tváře. Před námi se valila pleskajíc vlnami