Hned jsem zpozoroval zřetelný strach na tvářích sovětských banditů. Poddůstojník rozestavil hlídky kolem osady a všichni seděli sklopivše hlavy v těžkém zadumání.
Pozdě v noci přijel důstojník se sedmi jezdci. Po raportu poddůstojníkově o příhodě s „merinem“ důstojník svraštil čelo a řekl hlasem prozrazujícím neklid:
„Zle… zle! Musíme se prodírat takovou tůní a tu budou za každým keřem a kamenem číhat Sojoti. Oj, zle, soudruzi…“
Důstojník se stále více znepokojoval a chmuřil a proto nám nevěnoval příliš mnoho pozornosti, tím spíše, že jsem ho chlácholil a sliboval mu prostřednictví mezi oddílem a Sojoty. Byl to zasmušilý ukrajinský sedlák analfabet, který se chtěl vyznamenat před sověty zajetím nenáviděného kozáka, ale obával se, že mu Sojoti překazí rychlé dosažení řeky Sejbi.
Na úsvitě jsme byli již na koních, jedouce zároveň s rudými zbojníky. Když jsme projeli několik kilometrů, vynořili se znenadání z křoví dva sojočtí jezdci. Na zádech měli své podivné křesací pušky s malou plochou pažbou a s vidlicemi na podepření o zemi při střelbě, při níž se nikdy nechybí cíle.
„Počkejte,“ řekl jsem, zadržev důstojníka. „Pojedu promluvit se Sojoty.“
Rychle jsem klusal napřed. Jeden ze Sojotů byl „merin“, druhý — neznámý domorodec mluvící lámanou ruštinou.
„Držte se za oddílem,“ zašeptal zabodnuv svůj rysí pohled do mých očí, „a pomozte nám.“
„Dobře,“ souhlasil jsem hned, „ale pohovořme déle, aby tamti mysleli, že vyjednávám s vámi jejich záležitost.“
Potom jsem stiskl Sojotům dlaně a vrátil jsem se k oddílu.
„Můžeme jeti,“ zvolal jsem, „Sojoti nebudou překážet.“
