Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/50

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
— 48 —


Vyjeli jsme a když jsme projížděli rozlehlou lučinou, spatřili jsme oba dva Sojoty, jak pádí plným tryskem po strmém svahu hory. Nepozorovaně jsem vykonal příslušný manévr a oba, já i můj spolucestující, jsme zůstali za oddílem i se svým nákladním koněm. Za námi jel pouze jeden vojín — zasmušilé chlapisko, hledící na nás velmi nevraživým pohledem.

Stačil jsem pošeptati svému druhovi jediné slovo „Mauzer“ a zpozoroval jsem, že tento hned opatrně odepial torbu u sedla a povytáhl rukojeť pistole.

Zakrátko jsme porozuměli, proč se oni vojáci, zkušení lesní tuláci, neodvážili jíti na Sejbu bez průvodce. Údolí Algiaka a Sejbi jsou rozdělena množstvím úzkých hřbetů, mezi kterými leží hluboké a široké úžlabiny s močálovitými, nebezpečnými rašeliništi. Byla to veliká tůně, bezedná bažina, jakési mrtvé, prokleté místo. Koně vázli po kolena, padali, zaplétali se nohama do sítě kořenů ponořených do rašeliny vodou prosáklé, tiskli jezdce, hryzli se, chroptěli, trhali řemení i popruhy. Stále častěji se bořili v bahně skoro až po kolena jezdců. Můj kůň zapadl do jakési díry naplněné hnědou, páchnoucí vodou. Nešťastný kůň uvázl tak hluboko, že jsem se již dotýkal prsy povrchu vody. Dostali jsme se odtud s nemalými obtížemi. Hned po mně upadl i s koněm bolševický důstojník a zranil se o kámen velmi vážně na hlavě. Můj soudruh si při pádu natloukl koleno. Vojáci stále padali a zraňovali se. Polekaní koně chroptěli a vzpírali se. Kdesi daleko temně a zlověstně krákal havran, zvěstovatel neštěstí…

Zatím se cesta ještě zhoršila. Stezka vedla jako dříve močálovitými bahnisky, která však byla pokryta větvemi polámaných, na zemi hnijících stromů. Koně, přeskočivše obrovské kmeny, nenadále padali do hlubokých bažin a počali tonouti, ponořujíce se vždy více do černého páchnoucího bahna. Jezdci i koně padali neustále.

Všichni byli pokryti blátem a potřísněni vlastní krví.