nice vešlo, druh za druhem, pět mužů s puškami v rukou a se šavlemi po boku. Cosi mrazivého a lechtajícího svíralo hrdlo a srdce počalo bušit. Hned jsme poznali v příchozích rudé vojáky. Na kožišinových čepicích měli rudé hvězdy a na rukávech rudé pásky. Byli to lidé z kárného oddílu, stíhajícího kozáckého důstojníka, o kterém nám vypravoval v Kožubaře dozorce milice.
Nedůvěřivě nás prohlížejíce odstrojili se a usedli mlčky ke stolu. Počali jsme první rozmluvu, tak jako mimoděk jim vysvětlujíce cíl naší výpravy „stavění mostů a silnic“ a vyptávajíce se opatrně příchozích. Dověděli jsme se, že zakrátko sem dorazí se sedmi jezdci vůdce oddílu, který má rozkaz pro majetníka osady, aby je tento doprovodil k Sejbi, kde se ukrývá kozák. Hned jsem zvolal radostným hlasem, že se naše záležitosti vytvářejí velmi šťastně, neboť můžeme jeti společně. Na to jeden z vojáků podotkl záhadným hlasem:
„Vše rozhodne soudruh důstojník.“
V té chvíli vstoupil náš přítel, sojocký „merin“. Právě tak, jako nás ve dne, prohlížel pozorně příchozí a potom se zeptal ponurým hlasem:
„Jakým právem jste vzali Sojotovi dobrého koně, davše mu zaň chorého a slabého?“
Vojáci vybuchli v smích.
„Buďte pamětlivi, že jste v cizí zemi, kde jsou jiná práva a obyčeje,“ řekl „merin“ a v jeho hlase zněla hrozba.
„Zavři hubu a jdi k čertu!“ vzkřikl jeden z bolševiků.
Ale Sojot si sedl zcela klidně ke stolu a hospodyně mu podala bez prodlení kus chleba a velký pohár čaje. Rozmluva se přerušila. Sojot se napil čaje, vykouřil svou dlouhou a tenkou dýmku, vstal a řekl k nikomu se neobraceje:
„Nebude-li zítra ráno kůň vrácen vlastníkovi, odebereme ho sami.“
Odvrátil se a vyšel klidně ze světnice.
