obával, že sníh pokryje přechod přes Sajanské hory a pak by musel do zimy vyčkávat příležitosti k návratu domů.
Dále k řece Sajbi nás měl doprovodit majetník usedlosti, kterého přemluvil náš průvodce.
Naše koně byli unaveni a chtě nechtě museli jsme jim popřát odpočinku a trochu je vykrmiti. Rozhodli jsme se ztrávit tam celý den a snad dokonce i dva.
Nazítří průvodce odjel, přeje nám štěstí a zdraví.
Neminula ani hodina, když malá dcerka našeho hospodáře zatleskala a zvolala:
„Sojoti přijeli!“
Do světnice vešli, jeden za druhým, čtyři Sojoti v plstěných čepicích a s puškami v rukou.
„Mende (buďte pozdraveni)!“ uvítali nás vešedše a jali se nás bez okolků prohlížeti se všech stran. Jistě ani cvoček v našich botách ani knoflík na našich šatech neušel jejich badavému pohledu. Potom jeden z nich, který byl místním okrskovým náčelníkem, neboli „merinem“, se nás vyptával prostřednictvím osadníka, v jehož domě jsme byli, na naše politické a mravní přesvědčení. Vyslechnuv náš úsudek o bolševicích, zdál se býti uspokojen a uklidněn, neboť řekl:
„Vy — jste dobří lidé!… Nemáte rádi „ulanův“ (ulán sojocky = rudý). Pomůžeme vám…“
Poděkoval jsem „merinovi“ a daroval jsem mu tlustou hedvábnou šňůru, kterou jsem si obyčejně přepásával kazajku. Večer Sojoti odjeli, ale slíbili, že se vrátí před úsvitem.
Nadešel večer. Šli jsme se podívat na naše vychrtlé herky, škubající lačně hnědou, ale výživnou trávu na louce za statkem, a vrátili jsme se do světnice, kde hospodář přichystal již čaj a večeři.
Rozmlouvali jsme vesele a volně s rodinou hospodářovou, když se náhle rozlehly údery podkov a do svět-