Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/44

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 42 —


lze souditi, že to nebylo plémě bojovné, nýbrž plémě lovců a pastevců dobytka.

Odkud táhlo ono plémě a kam? Na tu otázku nedávali ruští učenci odpovědi, když prozkoumávali mohyly ležící na prostranství od Minusinska do Krasnojarska, nestarajíce se o poznání geografie toho zjevu. A zatím zeměpis a mongolské legendy vrhají zářivé světlo na původ „čudských mohyl“.

Veliký Mongol Džengischan vypravil se v čele asijských hord do Evropy. Cesta jedné části jeho jízdecké armády vedla Urianchajem. Šel-li tamtudy sám Džengis nebo některý z jeho vůdců, není známo a různě o tom vyprávějí legendy a knihy mongolské. Avšak je známo, že mongolští vůdcové, nadšeni zdatností lučištníků urianchajských, jakož i neobyčejnou vytrvalostí oněch nevyrovnatelných jezdců, rozhodli se přibrati je do svých zástupů. Než Urianchajci odepřeli poslušnost dovozujíce, že jejich země je „zemí odvěkého míru“ a že jejich víra zakazuje prolévání krve „ptačí, rybí i lidské“. Nepomohly hrozby a přísné tresty, při kterých zhynulo na řece Džabartaši tři sta předních domorodých náčelníků. Pod nátlakem hord Džengis-chanových počali Urianchajci opouštěti vlast, táhnouce dvěma cestami do vyhnanství: Kemčikem k jihu, kde se dostali do nynějšího obvodu Kobdoského a pozbyli řeči a víry předkův, a Amylem a Tubou na Jenisej a dále na sever. Řece Tubě dali své staré historické jméno „Tubův“, kmene, který pocházel od Tatarů Ujgurů, tvůrců největší kočovnické říše na světě. Z oněch severních vyhnanců se už nikdo nikdy nevrátil do krásného Urianchaje a kosti jich leží v tajemných „čudských“ mohylách, v těch stopách veliké tragedie dějinné, která se odehrála v XIII. věku.

Nynější domorodci Urianchaje Sojoci dochovali památku o předcích, kteří ustoupili před „démonem vojny“ Džengisem, jsouce věrni přikázáním staré víry a starých mravů, kvetoucích v „zemi odvěkého míru“.