Prales nás obklopil, pohltil. Mezi vysokou travou a žloutnoucími křovisky se vine sotva patrná stezička. To je už dávno opuštěná „stará amylská stezka“, po které se vozila před třiceti pěti lety mouka a sůl, stroje i dělníci do četných zlatých dolu, rozsetých při řece Amylu. Stezka se přibližuje hned až k samému břehu bystrého Amylu, hned zas zaniká v lese. Vede nás na bažinaté roviny s tůněmi ukrytými ve vysoké trávě, do houštin, na štíty hor, na rozlehlé louky a do hustých lesů. Náš průvodce, potomek hrabat Przezdzieckých, na něž se dobře pamatuje a kterými se chlubí, ač už se nazývá „Preždzieckij“, prohlédl patrně náš vlastní záměr a čas od času praví pohlížeje s obavou na zemi:
„Projeli tři jezdci… Koně okovaní… Patrně vojací…“
Zakrátko se však uklidní, poněvadž vidí, že stopy šly někam bokem a pak že se obrátily nazpět.
„Dále nejeli,“ oznamuje nám Przezdziecki, chytrácky se usmívaje.
„Škoda,“ říkáme mu. „Ve společnosti by byla cesta veselejší.“
Avšak sedlák si hladí svou rozcuchanou bradu a směje se. Patrně nám nevěří.
Projeli jsme velikým zlatým dolem, vybudovaným v nové době Američany podle požadavků současné techniky. Bolševici vydrancovali tento podnik, odvezli zlato, stroje, zásoby, ba dokonce i některé části stavení, zůstavujíce důl téměř zruinovaný, mrtvý, nečinný. Jako vlajka sovětského Ruska stál na pahorku spálený chrám se strženou střechou a svrženým křížem. Hladová rodina hlídačova tu tráví osamělý a smutný život, jsouc vydána stálému nebezpečí. V okolních lesích se potloukají tlupy rudých partisánů,