vazadel, najmouti průvodce, který byl pravnukem vypovězeného Poláka, hraběte Przezdzieckého, nakoupiti sucharů, masa, soli a másla. Odpočinuvše si den, hnuli jsme se k zřídlům Amylu, abychom dosáhli Sajanských hor, za kterými už jsme nemohli potkat „rudých“, ani hloupých, ani chytrých.
Tři dni nám zabrala cesta od ústí Tuby k oné poslední pohraniční vsi ruské. Tři dni stálého pocitu bezpráví, bezprostředního nebezpečenství a blízké, hloupé smrti z rukou šílených, zdivočilých hord.
Veliká síla vůle, ovládání dojmů, chladná krev a úporný zápas za dosažení cíle nám dopomohly vyhnouti se šťastně nebezpečenstvím a nezřítiti se do propasti, na jejímž dně ležela již sta lidí, kteří prahli vykonati to, co se podařilo nám. Nedostávalo se snad našim nešťastným předchůdcům vytrvalosti a důmyslu, nebo snad neuměli skládat ódy na počest budoucích mostů, silnic a dolů, nebo prostě neměli s sebou… dobré přebytečné kalhoty?
Nelze pominouti velmi zajímavého zjevu historického, který nám padl do očí za cesty po březích Jeniseje, Tuby i Amylu. Po pravém břehu Jeniseje a potom po březích Tuby i Amylu táhne se, ukryto v hustých křovinách a v lesních porostech, nekonečně dlouhé pásmo neznámých mohyl. Sibiřští sedláci je nazývali „čudskými mohylami“ nebo mohylami neznámých lidí. Pásmo toto sahá až ke Krasnojarsku, někteří pak badatelé nalezli tytéž mohyly až na březích oceánu Ledového. Cesty, po nichž se táhnou ony mohyly, místopis kraje a badání vykonaná archeology ukázala, že nějaké mongolské plémě táhlo od jihu k severu po levém břehu Jeniseje, skrývajíc se v lesích z obavy před útoky domorodých kočovníků a zanechávajíc po sobě mohyly. Umírali tito přistěhovalci rukou Tatarů, kočujících v stepích minusinských a čulymských, umírali hladem a nemocemi, vysílením a podnebím stepí pro ně příliš drsným. Ze zbytků nářadí a oděvů, nalezených v mohylách, bylo