Pravě to odhrnul kožich a ukázal mi kalhoty, které připomínaly spíše síť na veliké ryby. Divil jsem se, jak se mohly na chudákovi udržet.
„Prodejte,“ ozval se za chvíli prosebným hlasem dozorce.
„Nemohu, sám jich potřebuji,“ odpověděl jsem rozhodně.
Přemítaje chvíli přistoupil dozorce ke mně a zašeptal:
„Pojďme ven, promluvíme si. Zde není vhodné místo.“
Vyšli jsme.
„Poslouchejte,“ počal dozorce. „Jedete do Urianchaje! Tam nemají naše sovětské peníze ceny, nic za ně nekoupíte. A tam lze leccos koupit! Soboliny, lišky, hranostaje, též zlato se tam dostane lacino záměnou za některé drobnůstky. Tam se dostane všechno za pušky a náboje. Máte sebou než jednu pušku. Dám vám ještě jednu a sto nábojů do ní a vy mně — kalhoty. Co? Dobře?“
„My nepotřebujeme zbraní, nás chrání naše průkazy,“ odpověděl jsem klidně, dělaje, jako bych nerozuměl, oč jde.
„Ale ne,“ odvětil živě dozorce. „V Urianchaji vyměníte karabinu za kožišiny nebo za zlato. Dám vám karabinu navždy, ve věčné vlastnictví. Rozumíte?“
„A! nyní rozumím,“ řekl jsem. „Ale to je málo za kalhoty. Kalhot, a k tomu tak nádherných, nenajdete nikde v Rusku. V celém Rusku chodí nyní bez kalhot. A za karabinu mi dají jednu sobolí kůži. Co budu s ní dělat?“
Slovo na slovo a dosáhl jsem svého. Dozorce dostal mé kalhoty a já karabinu se stem nábojů a dvě mauserovské pistole s osmdesáti náboji. Od té chvíle jsme byli ozbrojeni a mohli jsme klásti vážný odpor, kdyby se něco přihodilo. Nadto šťastný majitel nových kalhot nám úředně potvrdil právo nositi zbraň.
Tak bylo právo i síla na naší straně.
Dozorce nám dopomohl získati ve vesnici od bohatého sedláka tři koně, dva k jízdě a jednoho k nesení za-