Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/34

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 32 —


a kra se řítila, dvojnásobnou rychlostí, lámajíc a rozbíjejíc se s řinčením, jako když se sklo tříští.

Na zatáčkách řeky a okolo skal byl chaos úchvatný hrůzou. Veliké tabule a úlomky ledu vržené do vzduchu narážely na skály, strhovaly kamení i stromy, tvořily pásma ledových hor táhnoucí se na desítky kilometrů. Potrvaly až do léta, pokud neroztály sluncem.

Pozoruje ruch ledu, nedovedl jsem hleděti bez úžasu a bez hnusu na oběti, které odnášel hrozný Jenisej. Byla to těla lidí popravených minusinskou „čekou“, důstojníků, vojáků i kozáků rozprášené armády nešťastného admirála Kolčaka. Sta těch mrtvol, snad tisíce, s usekanými hlavami a rukama, se zohyzděnými tvářemi a těly, zpola spálené, s vyřezanými kusy kůže na prsou a na nohou, s vypíchanýma očima a roztříštěnými hlavami — pluly na ledových krách hledajíce si hrobu, nebo točíce se v šílených vírech mezi kusy ledu. Kry jimi zmítaly, drtily je, rozemílaly je, rvaly na kusy a vyvrhovaly na ploché ostrůvky říční a na mělčiny při březích. Jda podél Jeniseje přicházel jsem stále na hnijící lidské a koňské mrtvoly, roztrhané dravými ptáky a zdivočelými psy. Na jednom místě jsem. viděl na břehu tři sta koňských zdechlin, vyvržených řekou, a dále ve vrboví jsem našel sedmdesát lidských těl nebo raději částí těl. Odporný, nasládlý puch hnijícího masa vanul s větrem a nad oním ponurým místem se vznášeli supi a havrani, kteří byvše mnou vyplašeni, pronikavě krákorali.

Konečně Jenisej strhal ledová pouta a přede mnou se valil vzdutý, ohromný proud kalné, vířivé vody, unášeje k severu do oceánu zbytky ker, vyrvané stromy a mrtvoly… mrtvoly.

Venkovan mnou najatý mě posadil za pomoci svého syna do malého člunu, vypáleného z kmene osiky, uložil tam můj skrovný majetek, načež odrážejíce se dlouhými tyčemi, pluli jsme proti proudu přidržujíce se břehu.