Byla to těžká práce! Bylo nutno veslovati kolem vystupujících skal a zápasiti se zuřivým proudem. Při samých skaliskách jsme se chytali všichni tři rukama kamenů a napínajíce síly, tlačili jsme člun kupředu. Avšak na proplutí několika metrů jsme vynakládali příliš mnoho času, neboť nám bylo zápasiti o každý centimetr proti proudu, který se na nás dravě vrhal a strhoval nás s sebou.
Tak jsme pluli tři dni, až jsme konečně dorazili k cíli naší cesty, k zlatému dolu, dávno opuštěnému. Tam jsem pobyl několik dní v hlídačově rodině, která žila o hladu a nemohla mi tudíž býti v ničem nápomocna. Karabina se stala opět mým ochráncem, opatřujíc živobytí pro mne i pro mé hostitele.
Kdysi přijel jakýs technik. Já už jsem se neskrýval, neboť život v lese mi dodal takového vzezření, že mne nemohl nikdo poznat. Snadno jsem mohl býti pokládán za obyčejného sibiřského lovce, za jakého jsem se též vydával. Avšak náš host byl člověk badavý a pronikavý. Hned prohlédl mé incognito, které jsem se ostatně nesnažil tuze zachovávati, když jsem poznal, že není bolševikem. Tak tomu též bylo. Měli jsme společné známé a pohlíželi jsme stejně na věci. Při tom se ukázalo, že je to Polák, povoláním agronom. Bydlil v jakési odlehlé vsi jako správce dolů; vyhýbal se cestě do města snaže se, aby na něho úřady zapomněly.
Hned jsem se s ním dohodl, že utečeme z Ruska.
Už dávno jsem promyslil plán útěku. Znaje polohu a zeměpis Sibiře, po které jsem mnoho cestoval, přišel jsem k přesvědčení, že máme jedinou cestu k záchraně — zemí urianchajskou, zpola závislou na Rusku a Číně, a tudíž přes prameny řeky Jeniseje do Mongolska a dále na východ k Pacifiku. Za vlády Kolčakovy jsem chystal vědeckou výpravu do Mongolska, proto jsem bedlivě prostudoval literaturu a mapy té země, ke které patří i Urianchaj.
