mohl vydati k lidským sídlům cestou, kterou mi naznačil Ivan.
S velikou opatrností jsem se dostal do malé, v lese zapadlé vsi Sivkové a zůstal jsem u sibiřského sedláka Tropova.
Když nyní přehlížím vše, co se dělo se mnou v době mého osamoceného života v sibiřské tajze, přicházím k těmto závěrům.
Nadejde-li nutnost krutého boje o bytí, může se obroditi v každém kulturním člověku člověk prvotní — lovec a bojovník, který mu pomáhá v boji s přírodou. V tom je převaha kulturního člověka nad nekulturním, který nemá dostatečného vědění a síly vůle k vedení vítězného boje. Avšak zároveň jsem došel přesvědčení, že není nic ohavnějšího pro mravní život kulturního člověka, než úplné osamocení a přesvědčení, že je úplně odříznut od světa, od lidí i od podmínek kulturního života. Jeden krok, jeden okamžik slabé vůle — a nastoupí ponurá zuřivost, která zachvátí mozek i vůli a přivede člověka do nevyhnutelné zkázy.
Prožil jsem hrozné dni boje se zimou a s hladem, ale stokráte hroznější byl zápas s myšlenkami, jež ubíjely mou vůli. Vzpomínky na ty dni zachvívají mým srdcem i mozkem.
Můj pobyt ve vsi Sivkové netrval dlouho, než dovedl jsem jej jak nejlépe využíti. Nejprve se mi podařilo poslat věrohodného člověka do města, odkud mi známí poslali peníze, prádlo, boty, trochu nezbytných léků, šaty a co nejdůležitějšího, nepravý pas na jiné jméno, které způsobilo, že jsem byl osobně pro bolševiky mrtev; za druhé jsem byl s to v ovzduší více méně klidném, v pohostinském domě Tropovově vypracovati plán svých dalších potulek.
