Nazítří, když jsem ležel ještě na svém lůžku, vzbudilo mě jakési šustění za zadní stěnou domu. Opatrně jsem vyhlédl a zpozoroval jsem svého hnědého souseda. Stál na zadních tlapách a vdechoval hlasitě vzduch, ohlížeje se zvědavě a pozorně kolem; patrně se pozastavil nad otázkou, jaký že tvor to přijal medvědí zvyky a ubytoval se přes zimu v brlohu pod kořeny stromu.
Vzkřikl jsem a udeřil jsem sekerou do dna svého kotle. Můj návštěvník se dal ze všech sil do běhu a v okamžiku zmizel mezi skalami a křovinami.
Než ta návštěva se mi nelíbila. Bylo ještě příliš časné jaro na probuzení medvěda. Z toho jsem usoudil, že můj soused patřil k chorobnému, velmi zlému druhu „mravenčáků“, druhu abnormálnímu, nedbajícímu pravidel medvědí etikety. Věděl jsem, že je takový samotář vždy zlý a drzý, proto jsem se rozhodl připraviti se náležitě pro příští setkání. Ostatně ty přípravy trvaly velmi krátko. Srazil jsem niklové vrcholky pěti kulek své pušky a urobil jsem tak zvané „dum-dum“ — dostatečně přesvědčující prostředek pro vetřelce. Po čaji jsem šel na místo, kde jsem potkal po prvé medvěda a kde bylo mnoho mravenišť. Obešel jsem celou horu zahlédaje do všech úžlabin, ale medvěda jsem nikde nezastihl. Zklamán a znaven vracel jsem se domů a tu jsem spatřil neočekávaně nebezpečného souseda. Právě vycházel z mé jámy, vztekle čenichal při zemi a táhl můj kožich.
Vystřelil jsem. Kulka zasáhla zvíře do boku. Se vzteklým řevem se zdvihl na zadní tlapy a vrhl se proti mně. Druhá kulka mu roztříštila kyčel. Medvěd přisedl, ale hned, vleka za sebou tlapu a pokoušeje se vstáti, vrhl se opět proti mně. Po třetím výstřelu padl, byv zasažen do srdce.
Můj soused vážil asi 200—250 liber a byl velmi chutný.
Živě se jeho masem dočkal jsem se času, kdy země vyschla, kdy bylo možno přejít řeku a kdy jsem se konečně