Umlkl a ponuře svěsil svou pěknou dravčí hlavu. Poněvadž jsme často v mlčení ztrávili celé dlouhé hodiny, nedivil jsem se pranic, že se neozývá. Avšak náhle se ke mně sklonil a vřele mi šeptal:
„Chci vám povědět jistou událost. Měl jsem v Zabajkalsku srdečného přítele. Byl to vypovězený trestanec. Jmenoval se Gavronskij. Procestoval jsem s ním mnoho lesů i hor v shonu po zlatě. Měli jsme smlouvu, že si rozdělíme vše na rovné části mezi sebou. Avšak pojednou Gavronskij zmizel a teprve po několika letech jsem se dověděl, že je v jenisejské tajze, že tam našel bohatá ložiska zlatého písku, zbohatl a že tam žil v lese samoten, maje u sebe pouze ženu. Později jsem se dověděl, že Gavronští byli zabiti…
Ivan znovu umlkl, avšak po chvíli pokračoval s těžkým povzdechem:
„To je právě chatrč Gavronských. Zde bydlil můj nevěrný přítel se ženou a kdesi tady, v korytě té říčky „vymýval“ zlato z písku a z oblázků, avšak nikomu toho místa neukázal. Všichni okolní sedláci věděli, že Gavronskij má kapitály v bance a že stále prodává zlato vládě. Tady… v této světnici byli Gavronští zavražděni.
Sedlák vstal, vytáhl z kamen veliký kus hořícího dřeva a sehnuv se, svítil na hrubá, sotva otesaná prkna podlahy.
„Vidíte ty skvrny na prknech a zde na stěně?“ otázal se hlasem chvějícím se vzrušením. „Vidíte? To je krev Gavronských… Zemřeli, ale neprozradili svého tajemství. A zlato bylo v jámě a v chladírně zakopané v zemi ve velikých hliněných hrncích. Avšak Gavronští nepověděli nic, ačkoli jsme je mučili, ohněm pálili, prsty jim vykrucovali, oči vylupovali… A oni mlčky zemřeli.“
Vstrčil hořící dřevo do červeného otvoru kamen, vrhl se naznak na lavici a přidušeným hlasem zabručel:
„To mi povídali sedláci z okolí… Ale… už je čas spat.“
