Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/23

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
— 21 —


Pozdě v noci jsem slyšel těžké vzdechy Ivana, tichý šepot a nezřetelná slova. Patrně se svíjel na tvrdé lavici a kouřil dýmku za dýmkou.

Sedmého dne jsme vjeli do hustého cedrového lesa rostoucího na svazích horských.

„Odtud,“ vysvětloval Ivan, „je do nejbližšího lidského sídla osmdesát verst močály a hustou tajgou. Zřídka sem zabloudí některý sběratel cedrových ořechů, ale to se může stát jenom na podzim. Do té doby tu neuvidíte živé duše. Zde je mnoho zvěře, mnoho ptactva, mnoho ořechů, zde lze snadno přečkati zimu. Vidíte tu říčku? Zachce-li se vám viděti lidi, jděte po jejím toku, doprovodí vás do vsi.“

Můj tajemný druh mi pomohl udělat v zemi jámu, Našel pro mne bouří vyvrácený obrovský cedr. Kořeny stromu vyrvaly zemi utvořivše hlubokou a prostornou prohlubeninu. Jednu stěnu a střechu tvořil kmen cedru, boční stěny kořeny propletené v síť. Ucpali jsme je větvemi, upevnili kameny a zasypali silnou vrstvou sněhu. Zpředu byl můj „dům“ zcela otevřený, ale před ním hořela spasitelná „najda“. V té díře jsem prožil dva nejdrsnější zimní měsíce bez lidí, beze styku s celým světem, v době, kdy se odehrávaly dalekosáhlé události. V tom hrobě, pod kořeny vyvráceného stromu, v pralese jsem žil tváří v tvář přírodě se svou úzkostí o blízké mi lidi, se svými mukami, žil jsem v stálém boji o existenci, o právo prožíti ještě jeden den.

Ivan odjel nazítří, zanechav mi pytlík se suchary a několik kousků cukru. Už nikdy jsem se nesetkal s tímto člověkem.

Zůstavil mi po sobě vzpomínky nejlepší a nejvřelejší. Doznal jsem od toho „vraha a kata Gavronských“ mnoho důkazů veliké dobroty, porozumění cizí duši a neobyčejné citlivosti.