Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/21

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
— 19 —


Než tajemství to vyšlo jednou zcela neočekávaně najevo ve vší své drsné a hrozné skutečnosti.

Blížili jsme se již k cíli své cesty.

Po celý den jsme se prodírali houštinami na břehu východního přítoku Jeniseje, řeky Many. Všude bylo lze pozorovat četné stezičky vyšlapané zajíci, pelešícími v křovinách. Ta bílá zvířátka se míhala všude, utíkajíce před námi. Časem jsme viděli červený ohon lišky, krčící se za kameny a číhající na zajíce.

„Povím vám něco,“ řekl ponurým hlasem Ivan. „Nedaleko odtud ústí do Many malá říčka Něgeňť; při jejím ústí stojí malý domek. Co myslíte, máme tam přenocovat, nebo ztrávíme noc znovu při ohništi?“

„Pojedeme do toho domku,“ zvolal jsem radostně. „Potřebuji se konečně umýt. Vždyť jsme od dýmu „najdy“ černí jako mouřeníni! Ostatně mít nad hlavou střechu je velmi příjemná věc.“

Ivan se na mne ponuře podíval, ale souhlasil.

Už nastával soumrak, když jsme se přiblížili k neveliké chalupě, stojící těsně při ústí malé říčky Něgněti do bystré a studené Many. V domku byl malý pokoj o dvou oknech s velkými kamny. U domku stála spálená kůlna a pobořená chladírna. Klády a prkna byly vytrhány a rozházeny v nepořádku. Všude bylo lze pozorovati stopy vykopané země a kamení.

Zapálili jsme v kamnech a chystali jsme jídlo. Při večeři se napil Ivan lihu z láhve „vypůjčené“ od jednoho z rudých vojáků, kterou ukořistil, a záhy se stal velmi hovorným.

Se zářícíma očima a s blýskavými zuby, načechrávaje svůj hustý prošedivělý vlas, vypravoval mi Ivan o jakési události v Zabajkalsku, avšak náhle umlkl a s úžasem utkvěl zrakem na temném koutě chaty a otázal se šeptem.

„Co je to, potkan?“

„Nic jsem neviděl,“ odpověděl jsem mu.