přes zimu i léto v tajze, spíme vždy při „najdách“. Něco znamenitého! Však se sám přesvědčíte.“
Rychle nasekal smrkových větví a pomocí tří tyčí zrobil nakloněnou stěnu, před kterou hořela ve vzdálenosti několika kroků slabým ohněm „najda“ jsouc uvnitř stravována ohněm. Nad touto stěnou a nad „najdou“ se rozprostíral stan ze širokých větví mohutného smrku. Nakladli jsme na sníh větví a přikryvše se houněmi, hroužili jsme se do spánku. K mému velikému podivení se vysvlékl Ivan do košile a zpozoroval jsem, že se spotil a utíral si čelo i šíji rukávem košile.
„Dobře! teplo!“ pochvaloval Ivan náš útulek.
Zakrátko jsem byl i já nucen svléci šaty a usnul jsem, aniž jsem se přikryl kožichem. Ačkoliv větvemi smrku a stěny svítily hvězdy a přede mnou byl otevřený prostor, kde zuřil mráz a vichřice… než ten prostor byl od nás oddělen teplem jdoucím od hořící „najdy“. Teprve před úsvitem, když naše ohniště vyhořelo téměř úplně, jsem se přikryl kožichem. Od té noci jsem se přestal obávati mrazů. Promrznuv za denního pochodu, ohříval jsem se znamenitě u „najdy“, shodiv se sebe těžký kožich a sedě pouze v košili při poháru horkého čaje se suchary.
Za naší společné cesty mi vypravoval Ivan o svých dávných potulkách po horách a po lesích Zabajkalska při hledání zlata. Vypravování věčného tuláka se vyznačovala velikou živostí a uchvacovala hojností a názorným vylíčením nebezpečných událostí a těžkým bojem s přírodou a s lidmi. Ivan byl z typů „prospektorů“, kteří vyhledávali po celém světě nejbohatší ložiska zlata zůstávajíce ubohými tuláky bez přístřeší. Zpozoroval jsem, že se vyhýbal vypravování o tom, jak se dostal ze zabajkalských hor do jenisejské tajgy a pochopil jsem hned, že v tom právě se skrývá nějaké tajemství mého druha, a proto jsem se ho na to netázal.
