livá i porozuměl jsem, že hledá příležitost promluviti se mnou. Když jsme šli hlavním nádvořím klášterním, přidružil se k nám hlavní obchodní zástupce (starosta) ruský a mongolský důstojník. Vešli jsme do jakéhosi velikého domu stojícího za jasně žlutou ohradou. Když Dželib zpozoroval můj údiv při pohledu na nezvyklou barvu, řekl:
„V tom domě bydlel Dalaj-Lama a Bogdo-Gegeni-Chan; na památku jejich pobytu jsou ohrady budov, kde bydlili, natřeny vždy touto „svátou“ barvou. Vejděme tam na chvíli!“
Uvnitř byl dům zařízen přepychově. V přízemí byla jídelna, ve které stály těžce vyřezávané stoly ebenové, vyrobené čínskými mistry, pak skříně a kredence, přeplněné drahocenným starožitným nádobím porculánovým a bronzovým. V prvním patře byly pouze dva pokoje. V prvním z nich byla ložnice, jejíž stěny a strop byly ověšeny velmi vkusně a mistrně tlustou žlutou hedvábnou látkou. Se stropu visela na řetěze bronzová čínská lampa, nádherné umělecké dílo ze dřeva, křišťálu, malovaného porculánu a perleti.
Vlevo ode dveří stálo široké, čtvercové lůžko s hedvábnými matracemi, poduškami a přikrývkami. Lože, sloupy a baldachýn byly vyřezány z ebenu a ozdobeny obrazem nekonečně dlouhého draka čínského, požírajícího slunce. Vedle byla šatna téhož stylu s reliefy zobrazujícími rozmanité scény ze života náboženského; tam stála též čtyři hluboká a pohodlná křesla. Proti vchodu byl umístěn na dvou dost vysokých stupních nízký trůn obvyklého východního tvaru.
„Pohleďte na ten trůn!“ řekl hutuhtu. Před třicetipěti lety přijelo k nám jedné noci několik jezdců. Vešli do kláštera a žádali, aby se zde shromáždili všichni gelongové, getulové a kanpo v čele s hutuhtou a gegeni. V této komnatě jsme se všichni shromáždili. Tu vystoupil po těchto stupních člověk s obličejem zahaleným v hustý černý závoj a zasedl na trůn. Padli jsme všichni na kolena, neboť jsme cítili v hloubi duše, že máme před sebou toho, o němž
