Na toto náhlé rozhodnutí Domožirovovo působila zpráva, že se v Uliasutaji očekávají boje s rudými vojsky, táhnoucími od severu. „Odvážný kozák“, který raději zabíjel čínské kupce a loupil jejich „duguny“ nežli bojoval, vzdálil se s fronty pod záminkou narychlo vymyšleného poslání, jež mu prý dal baron Ungern. Zároveň posílal posly k baronu s vymyšlenými udáními na mne, na Čultuna, plukovníka Michajlova, hutuhtu Narabanči-Kure i na všechny ty, kteří mu zabránili vykonati „jeho důležitá politická opatření“.
O jednání plukovníka Domožirova nevěděl nikdo z lidí, kteří se o to zajímali; ostatně neměli jsme v úmyslu bojovat denunciacemi. Teprve po delší době jsem pochopil, proč odsoudil baron Ungern k smrti knížete Čultuna, plukovníka Michajlova a mnoho jiných. Pochopil jsem též, proč jsem byl já, kterého očekával týž osud, blízek smrti v jurtě barona Ungerna, když jsme se setkali v klášteře Van.
Když zmizely stany tlupy Domožirovovy a Baldon-Hunovy, kteří se dali různými směry, pozval mě kníže Čultun k sobě a oznámil mi, že za krátko opustíme Narabanči-Kure. Hutuhtu Dželib vykonal pobožnost na přání knížete v „svatyni požehnání“, já pak jsem navštívil klášter, prohlížeje úzké uličky mezi ploty, jimiž byly obehnány příbytky lámů různých hierarchických stupňů: gelongův, getulův, čoidži, rabdžampe atd. — školy, kde vykládali suroví i učení „maramba“, budhističtí theologové, nebo ta-lamové, znající tibetské lékařství, bursy pro „bandi“ (kleriky), sklady, archivy, knihovny.
Když jsem se vrátil do jurty, zastal jsem v ní již hutuhtu. Daroval mi veliký žlutý „chatyk“ a žádal mne, abych s ním navštívil klášter. Tvář Dželibova byla starost-
