gul je veliké „alpinské“ jezero, hluboké a chladné, jež má 140 kilometrů délky a 45 kilometrů šířky. Mongolové a Darchatští Sojoti je pokládají za svaté a tajemné a toto označení je v některém směru velmi oprávněné. Jak jsem se již zmínil, leží Kosogol v kotlině, kde dosud nezanikly úplně podzemní síly. Za léta se zdvíhají na Kosogolu nenadále obrovské vlny za úplného bezvětří a za klidného počasí, vypínají se vysoko a bijí o břeh, hrozíce zkázou nejenom rybářským lodičkám, nýbrž i parníkům plujícím mezi severním a jižním břehem jezera; v zimě zase láme jezero náhle a bez jakékoliv příčiny ledový povrch a zbavuje se ledu na velikých prostorách, zahalujíc se v hustou mlhu a v oblaky páry. Patrně vytryskují ze dna jezera vřelé gejsíry, čemuž nasvědčuje i to, že po takových zjevech lze pozorovat na jezeře i na řece Egin-Gol množství mrtvých, skoro uvařených ryb, které se časem nahromadí na mělčinách ve vysoké vrstvy, jež zadržují tok řeky.
Za svého pobytu v Khathylu jsem měl příležitost nasbírati něco vědomostí o onom tajemném jezeře. Kosogol oplývá rybami zvláště dvojího druhu. Lososovité, zvané jinak „bílými“ rybami, jsou jemné, chutné a dávají znamenitý kaviár. Pstruhovité, bílé i černé chajrusy, plují v jezeře v obrovských spoustách. „Bílé ryby“ jsou hledány na sibiřských trzích. Pstruhů však neloví obyvatelé dvou rybářských osad na západním břehu jezera vůbec proto, že všechny ryby tohoto druhu jsou nakaženy hlízami z rodu solitorův, které naplňují a pokrývají jejich vnitřnosti. Nejenom lidé, ale ani psi a kočky nechtí požívat oněch chorobných, nakažených ryb.
V Khathylu jsme zastihli paniku. „Bílý“ oddíl plukovníka Kazagrandiho, který napadl velmi udatně rudé a přinutil je k ústupu až na irkutskou silnici severně Kosogolu, rozprchl se, jak to obyčejně u Rusů bývá, pro vnitřní spory. Toho využili bolševici a přistoupili k ofensivě. Demobilisovaný a početně slabý oddíl, který byl při Kazagrandim,