Přijeli jsme k telegrafické stanici na Tissin-Golu.
Náčelník stanice nám vyšel vstříc.
„Jmenuji se Kanin,“ představil se, patrně v rozpacích, a pozval nás laskavě do domu.
Když jsme vešli do pokoje, povstal od stolu hubený, vysoký člověk a váhavě přistoupil o krok k nám bedlivě si nás prohlížeje.
„Hosté…“ ozval se Kanin. „Jedou do Khathylu. Soukromí lidé, Poláci…“
„Aha…“ přisvědčil neznámý táhle, patrně jsa uspokojen.
Když jsme odepiali pasy a svlékli těžké kožichy, šeptal neznámý cosi živě hospodáři a pak mu krátce řekl:
„Musíme zatím odložit.“
Kanin kývl jen hlavou místo odpovědi.
Vešli jsme do jídelny, kde sedělo u stolu několik osob; Kaninův náměstek, vysoký, bledý blondýn, který mluvil ku podivu rychle a vzbuzoval dojem člověka stále vyděšeného; Kaninova manželka, mladá žena s vyjevenýma očima a s obličejem křečovitě staženým; dívka asi patnáctiletá s krátce přistřiženými vlasy, oblečená do mužského šatu, a dvé malých synů hospodářových. Nastalo všeobecné seznamování. Za Kaninem vešel i neznámý. Nazývali ho Gorochovem, vydávajíce ho za kolonistu ze Samg-altaje a krátkovlasou dívku za jeho sestru. Kaninova žena hleděla na nás stále vyjeveně, necítíc se patrně volnou v naší přítomnosti.
Kanin nám vypravoval, jak je mu těžko žíti od té doby, co byl zničen telegraf a co mu bolševici odpírají plat. Proto musel vyřizovat různé zakázky, jež mu svěřovali kolonisté ruští z Khathylu a z Uliasutaje.
Gorochov, který jel v obchodních záležitostech do Khathylu, by se byl rád i se sestrou k nám připojil. Avšak
